Můj příběh

Strašně dlouho jsem toužila po autě. Chtěla jsem skončit se závislostí na vlacích a jízdních řádech. Všechny mé aktivity se odvíjely od toho, který vlak stihnu. Samozřejmě, že když se člověk baví dobře, na poslední večerní se mu nechce a pak jsem se zase ocitala jaksi bezprizorní, když jsem musela několik hodin čekat na další spoj. Jenže to pořád nějak nešlo. Nebyly prostředky, všichni okolo mě říkali, že jsem se asi zbláznila, pak zase, že není kam to vozítko dát…

Jak to nakonec dopadlo?

Dobře. Objevily se nějaké prostředky, okolí se smířilo s tím, že se začnu prohánět s ostatními po silnici, dokonce bylo vytvořeno parkovací stání! Mě přepadla euforie, ale bohužel jen na chvíli. Byla jsem ve finále, ale nevěděla jsem, jak udělat ten poslední krok. Moc dobře si pamatuji na úsměvný výraz mého kamaráda, kterému jsem na otázku – co bych teda vlastně chtěla, odpověděla – něco červeného s třetím brzdovým světlem. Naštěstí se na to díval trochu praktičtěji než já a navštívili jsme autobazar, kde měli širokou škálu všech možných vozů. Nakonec jsem opravdu odjížděla s malým červeným kamarádem, který mi dělal parťáka několik let. Jen to třetí brzdové světlo tehdy neměl, ale to jsem mu ráda odpustila.

Můj příběh
5 (100%)1